Když mi v srpnu 2018 skončil výcvik v Chicagu, odletěl jsem do Atlanty. Pozval mě tam JStar, improvizátor a majitel divadla Basement (ano, dostal jsem od něj tričko s jeho jménem, protože jsem neměl žádné černé tričko na hraní). Seznámili jsme se před pěti lety v Nancy, jednou jsme ho pozvali do Brna, kde pro Bafni udělal víkendový workshop o své longformě „The Motel“.
A po těch pěti letech, co jsme se neviděli, mě vyzvedl na letišti, ubytoval mě ve své haciendě, a já se na týden stal součástí jeho improvizačního byznysu.
V divadle Basement jsem odvedl dva workshopy, Be a Troublemaker a Physical Scene Pictures a odehrál pět představení.
Ale zpátky k tomu byznysu. JStar divadlo vlastní a provozuje. Aby zaplatil nájem, hraje se pořád, čtvrtky, pátky, soboty, každý týden v roce, žádné prázdniny, a musí být vyprodáno, takže se hrají shortformy pro pobavení širokého publika.
První představení od osmi večer je většinou pro děti, které tam zvou svoje kamarády jako na součást své narozeninové oslavy. Oslavenkyně dostane diamantovou korunku a celé představení hercům dává témata scén. Během tohoto představení musí být herci až puritánsky politicky korektní – žádné vulgarity, žádné obscénní scény, ani slovo o sexu. Autocenzura na plné obrátky.
Nikdo nechce nazlobit maminku, která zaplatila vstupné všem 25 kamarádům své dcerky oslavenkyně a tím vyprodala polovinu kapacity divadla.
A potom nastane střih. Jen co jsme se rozloučili s dětmi, do divadla přichází dospělí na druhé představení, od desíti hodin. Kupují si drinky a jsou naprosto odhodlaní se bavit. Všechno, co se předtím nesmělo, se teď musí. A pořádně. Podívejte se, jaká témata jsme od rozdivočelých diváků dostávali:
Celé druhé představení se točí kolem sexu, sprostých scén a míchaných drinků. Keith Johnstone napsal, že „diváci jsou bestie a vy ji musíte nakrmit“, a tak jsme tu bestii krmili. Po představení jsme se osobně loučili s přiopilými diváky u baru, všichni nám děkovali, podávali ruku, a vysmátí odcházeli na parkoviště ke svým vozům.
Potom, co jsem odehrál první dvě představení, jsem zažil nový vzrušující moment, který jsem neznal. Diváci jsou pryč, uklidili jsme divadlo, namíchali jsme si drink, samozřejmě plný ledu, sedíme se všemi herci u baru a povídáme si o scénách. V tom přišel JStar s paklíkem právě vydělaných dolarů a začal je rozdávat, prvně každému $50 a k tomu dalších $40, protože bylo vyprodáno: sladce zní slovo „fullhouse.“ A protože toho diváci při představení hodně vypili, zbylo mu v ruce ještě pořád tolik peněz, že nás všechny pozval na večeři.
Najednou to všechno začalo dávat smysl a já jsem poprvé na vlastní kůži zažil význam slova showbusiness i v kontextu improvizace.
Do té doby jsem se podivoval nad úrovní amerických improvizačních divadel. Zaráželo mě, že diváci během představení pijí a dokoce i večeří, servírky bez servítek roznáší pivo, kokakolu, drinky, hranolky a pizzu, nečeká se na přestávku. Ale díky JStarovi jsem pochopil, že divadla v Americe nedostávají žádné dotace a ekonomické přežití divadla proto závisí také na tom, kolik toho diváci sní a vypijí.
Takže když jsme druhý den před představením jeli nakoupit alkohol a pytel ledu, chápal jsem to už jako službu divadlu a součást své herecké práce.
Propojení zábavy, divadla, alkoholu a peněz bylo hezky patrné i z toho, že společné rozcvičky před každým představením se neúčastnili jenom herci, jak to znám od nás, ale celý „divadelní tým“, tedy herci, technik, uvaděčka i barman. Společně jsme půl hodiny trénovali, ladili se všichni před představením, aby byl večer dobrý. Stejně tak i peníze všichni dostávali stejné: je jedno, jestli hraješ, nebo pracuješ na baru.
Chvilku mi to připomnělo komunitní divadla šedesátých let, kde se také nerozlišovalo šití kostýmů, vaření jídla a herecká práce, jenom to tady bylo v trochu američtějším provedení.
V zákulisí divadla jsem objevil tenhle citát Dela P. Close, který jsem z Chicaga neznal. A k tomu ekonomickou poučku pro hraní shortforem.
Navíc jsem si zamapatoval heslo JStara, které říká svým hercům:
“Arguing is boring, fighting is interesting. “