V lednu 2021 byl pandemický PES na pátém stupni, divadla zavřená, tréninky a workshopy zakázané, mohl jsem akorát učit on-line a psát knížku. Poslední roky jsem nemohl cestovat na delší dobu kvůli reprízám, ale najednou mě doma nic nedrželo a tak jsem se rozhodl odjet. Vybrat destinaci nebyl problém – na rudé koronavirové mapě Evropy oranžově svítilo jediné místo: Kanárské ostrovy. A nejnižší stupeň rizika a omezení, nivel 2, platil na ostrově Gran Canaria.
I když jsem měl koupenou letenku a negativní test, celou cestu liduprázdným letištěm Václava Havla jsem nevěřil, že nakonec odletím, že jsem nezapomněl na žádné doklady a formuláře, že náš let nakonec nezruší, a nevěřil jsem tomu ani v letadle na runwayi, když jsme startovali, a už vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, když jsem v Las Palmas přistál, vylezl před letiště a uviděl palmy.
Myslel jsem, že odjíždím na měsíc, trochu se s Anežkou projít po kopcích a procestovat ostrov. Ale na konci ledna jsem zjistil, že nejsem schopen vymyslet jediný důvod, proč se vracet domů. Při hledání ubytování jsem si navíc všiml hostelu s názvem Camino Art v horách u Vega de San Mateo, kde nabízeli umělecké rezidence. Napsal jsem jim, že jsem improvizátor a že píšu román. Odepsali, že můžu přijet, na jak dlouho chci, abych mohl psát, a když jim udělám workshop improvizace, budu platit jenom za jídlo. Uletělo mi první letadlo.
Z prvního víkendového workshopu v džungli se hned vyklubala pravidelná skupina – expati a pandemičtí migranti chtěli pokračovat v pravidelných trénincích. Jediným místem, kde se lidé mohli scházet bez masek, byla pláži, a tak jsme tam začali každé úterý trénovat improvizaci v angličtině. Po pár týdnech mě napadlo, že by improvizace mohla zajímat i místní, založil jsem whatsapp skupinu a do ní se začali přidávat zájemci o středeční impro ve španělštině.
Chvíli jsem rozmýšlel, jak nastavit cenu, ale nechal jsem se unést kanárským flow a jenom na konci každého tréninku vybírat peníze do klobouku, aby mohl každý dát tolik, kolik chce a může, a aby peníze pro nikoho nebyly překážkou. Experiment vyšel zajímavě: pokaždé se v klobouku sešlo skoro stejně peněz, bez ohledu na to, kolik přišlo lidí.
Po pár týdnech jsem si vzpomněl, že jsem měl doma na zdi poznámku: učit impro v angličtině a španělštině. Už několik let jsem přemýšlel o tom, že by mě bavilo učit expaty v Praze. Došlo mi, že se mi tenhle záměr právě plní, jen to nebylo v Praze, ale v Las Palmas. Nevyzpytatelné jsou cesty našich přání.
Ulétlo mi druhé letadlo.
Las Palmas je plné surfařů. Já nejsem surfař. Ale po dvou měsících okukování mi to nedalo, alespoň to nevyzkoušet. A od té doby jsem chodil obden. Za půjčovné prkna a neoprenu jsem sice utratil skoro všechno, co jsem si učením vydělal, ale byl jsem na krásné nule, pokaždé absolutně šťastně zničený vlnami.
Měl jsem radost, že i když jsem přijel do cizí země, pořád můžu dělat, co mě baví a co umím, a nemusím mýt nádobí.
Někdy člověk musí odjet, aby se mu něco splnilo. A někdy musí odjet i odtud, kam odjel. Na dva týdny jsem si udělal výlet na vedlejší ostrov Tenerife, protože se nedá čtvrt roku dívat na tak nádhernou sopku a nevylézt na ní, a protože tam zrovna vegetoval kamarád Jeseter z Bafni.
Náhodou jsem se v La Laguně seznámil s improvizátory, zašel s nimi na trénink a na drink a ti mě potom prozradili, že nejlepší impro skupina z celého souostroví se jmenuje Improcanarias a sídlí v Las Palmas – odkud jsem právě odjel! – a že se s nimi musím setkat. Když jsem se do Las Palmas vrátil, začal jsem s nimi trénovat. Udělal jsem pro ně workshop, a tak jsem po džungli, parku, střeše hostelu, terase a pláži konečně učil i v divadle.
Pozvali mě na představení na střeše mrakodrapu, vytáhli mě z diváků do poslední scény a příští představení jsem s nimi už odehrál celé, poprvé ve španělštině.
Byl to poslední máj, můj poslední večer před odletem domů a já jsem měl pocit, že se těch pět neplánovaných prosufovaných a proimprovizovaných měsíců na Gran Canarii naprosto dokonale završilo.