Moskva. Skejťáci sjíždějí obří sochu Lenina. Jsou u ní položeny čerstvé růže.
V červnu 2017 jsem se jel podívat do Moskvy na divadlo. Kamarád Saša, herec a režisér, mi sehnal lístky na devět představení, jedno na každý den. Naše noční rozhovory se ale od divadla dostaly nečekaně daleko.
Teatr imeni Vachtangova: Evžen Oněgin. Velká činohra. Čtyřhodinové představení. Monolog za monologem, potlesk po každém monologu.
Sašo, proč tady všude máte sovětské symboly, i na vládních budovách? Dobře, je to součást Vaší historie, ale nechtěli byste se od ní odpoutat? V Berlíně nevisí hákové kříže už delší dobu.
Všudypřítomný je i trdelník. Nejen sovětské symboly.
Teatr Okolo doma Stanislavskogo: Magadan. Písničkový večer, sibiřské zpěvy, člověk se prodírá sněhem, reminiscence gulagu a nostalgie sovětských časů. Ruský pocit: život je těžký, Sovětský svaz měl chyby, zavírali lidi, ale takový je život.
Je mi smutno, Sašo. Z toho, jak mi vysvětluješ ruský pohled na svět. Tvrdíš mi, že Rusko nikdy nikoho nenapadlo. A pokud ano, tak to byla jenom geopolitická nutnost v rámci sebeobrany. Amerika Vás ohrožuje a stále se blíží: střední Evropa, Pobaltí, Gruzie, Ukrajina. Amerika zabrala Ukrajinu – vy zaberete Krym. Geopolitika. Nic složitého. Jeden táhne, druhý táhne. Divíš se, co mě na tom překvapuje.
Evropa je podle Vás jenom figurka Ameriky. Dokonce ani ne figurka, jenom políčko na šachovnici. Pokud tam bude nutné táhnout, aby byla zachována rovnováha sil, přitáhnete. Nejsme pro Vás partneři, dospělí kolegové, které respektujete jako suverénní státy a sousedy. Evropa je pro Vás jako školka, protože nemáme jaderné zbraně. To je jediný důvod, proč respektujete Ameriku a bojíte se jí. Respektujete sílu. Nic mezi tím – buď je to nesamostatný stát, který můžete ovládat či okupovat, pokud je to ve Vašem zájmu, nebo je to atomová velmoc, které se bojíte.
Centr imeni Mejercholda: Tělo avantgarda. Kritické divadlo. Akrobat padá z výšky po tyči hlavou dolů s rukama za zády. Výstřel a tma. Na pozadí běží video s tleskajícím Stalinem.
Věřil jsem, že nejsme jako zvířata, jak říkáš – že antilopa a gepard se kvůli evoluci potřebují – myslel jsem, že se můžeme vyvíjet a bojovat v tom, kdo lépe zahraje roli Podkolatova, že můžeme obchodovat, spolupracovat. Že budeme bojovat na poli byznysu, inovací, sportu a umění. Ne v něčem tak tupém, jako jsou jaderné zbraně.
Rozhodli jste se být protiváhou Ameriky? Dobře, ale co nabízíte? Kromě jaderných hlavic? Lepší systém? Proč v něm skoro nikdo, ani mnozí z Vás, nechce žít? Proč se země snaží dostat na Západ z Vašeho vlivu?
Říkáš, že není dobro a zlo, horší nebo lepší systém, ale já ve Vašem systému žít nechci. A chci mít právo o tom rozhodovat. Ale pochopil jsem, že ho podle Vás nemám. Protože jsem z maličké země, poblíž Vašich západních hranic, která nemá jaderné zbraně.
Ano, vím, že Amerika taky ovlivňuje nezávislé země, dělá tam revoluce, dosazuje vlády. Ale věřím, že existují i země, které se rozhodují samy, bez Ameriky.
Myslím si, že jsme zodpovědní za to, jak se chovají naše vlády. To je politika – věc veřejná, ne geopolitika, šachová hra daná bipolárním rozdělením světa a přirozeností lidí, jak říkáš. Nevěřím, že se lidi chtějí jenom navzájem pozabíjet, že jakmile dojde na lámání chleba, sáhneme po silovém řešení. Jenom naše bojové a obranné instinkty nesmíme živit.
Gogol Centr: Kafka. Režie Kirill Serebrennikov. Obrazy ze života i románů Kafky. Ruský člověk: Cholodno, suďba. Chlad a osud. Debatovali jsme potom, jestli má být divadlo politické. Saša říkal, že ne, já jsem říkal, že ano. Názor režimu je jasný: za dva měsíce byl Serebrennikov ve vazbě.
Rozhodl ses žít v Rusku, mlčíš, protože je to pohodlné, a platíš tu daně, ze kterých se financují stíhačky a zelení mužíci. Ano, to stejné dělá Amerika. Někdo jí musí být protiváhou? A proč ne Indie nebo Čína?
Ty jsi neutrální, říkáš, že všemu rozumíš, jsou to všechno racionální šachy, nic jiného. Točí mě tenhle tvůj postoj. Věřím, že jsou principy a hodnoty, ne jenom zájmy. Že Rusko nemůže diktovat ostatním zemím, co mají dělat, jenom proto, že je to v jejich zájmu.
Cítím se tady jako nepřítel. Jsem nepřítel, Sašo?
Jenom proto, že jsem se narodil v zemi blízko Rusku, mám prostě smůlu? Budeš to zase „čistě racionálně chápat,“ až zase přijedou tanky nebo přiletí rakety, jako geopolitickou a zvířecí nutnost? Jak se v tomhle světě můžeš zajímat o estetiku divadla?
Směješ se mi, že jsem se probudil do reality. Myslel jsem, že jaderné zbraně jsou otázkou minulého století. Za poslední roky jsem to slovo ani neslyšel tolikrát, co za týden tady v Moskvě. Myslel jsem, že už jsme všichni pochopili, že nemají smysl, protože je to sebevražedný krok pro celou planetu.
Sašo, má dnes smysl chodit do Treťjakovského galerie?
Tvoje žena mi vaří snídani. Je moc hodná. V metru jsem lidem přidržel dveře, aby je nepraštily. Věřím, že lidi jsou v jádru dobří. Věřil jsem, že jádro už nepotřebujeme.
Seznámil jsem se s ředitelem divadla, zasloužilým režisérem. „Vy jste z Čech, z Československa? To byla nejefektivnější vojenská operace 20. století!“ Ani dlouholetý improvizační trénink mi nepomohl adekvátně reagovat na jeho upřímné nadšení.
Díváš se kvůli mě na Wikipedii a poprvé v životě se dozvídáš o roce 1968. Uzavíráš to s tím, že to asi tenkrát byla geopolitická nutnost. Opravdu nikdy necítíš, že něco je špatně a dobře, z hlediska morálky? Jediným měřítkem geopolitiky je podle tebe racionalita. A zájmy. Američani jsou úplně stejní, jenom mají líbivější PR. Ale hodnoty nemají taky žádné. Lidi jako druh jsou takoví.
Co by na to řekl Kant? Asi to, že jeho město jste taky zabrali.
Jdu spát s pocitem, že potřebujeme evropskou armádu. Bez Británie potřebujeme armádu EU. Německo by si mělo pořídit jaderné zbraně, Německo by nás ochránilo, když pro ně vyrábíme Volkswageny. Škoda jenom, že jsou Němci takoví zelení pacifisti s pocitem viny z druhé světové války, proti vlastní atomovce by určitě protestovali, to v Německu nemůže projít. Oni se totiž na rozdíl od Vás od své militantní minulosti distancovali. Podařilo se mi usnout až díky tomu, že jsem si vzpomněl, že atomovku mají ještě Francouzi.
Každý Evropan by se měl skamarádit alespoň s jedním Rusem, aby neměli pocit, že je nemáme rádi.
Vyborg, rusko-finská hranice
Noci strávená v rychlovlaku Siemens. K snídani blyny s jablkem a skořicí. Všude kolem nekonečné lesy a rovina. Spolucestující Rus Igor, podnikatel s nemovitostmi v Moskvě. Vzajky, úplatky úředníkům jsou prý nehorázné – půl milionu korun za to, aby úředníci udělali to, co mají legálně udělat. Podle Igora tenhle systém změnit nejde. Lepší je vydělat rychle hodně peněz a odjet s rodinou na Západ.
Hraniční kontrola. Ruská policistka mě donutila vyložit celý batoh do posledního detailu na zem, včetně lékárničky. U všech věcí, pěkně jednu po druhé, se mě ptala, co to je a kde jsem to koupil. Před všemi cestujícími. Ponižující.
Vítejte ve Finsku. S vašim tarifem tu voláte, SMSkujete a datujete za stejné ceny jako v ČR bez roamingových příplatků.
Zase v Evropské unii. Konečně doma.