Improvizátoři u nás většinou vyrůstají na shortformách a až po letech tréninku a vystupování se propracovávají k delším formám. Například já jsem o jejich existenci sice slyšel, šuškalo se o nich, ale na vlastní oči jsem je viděl až na svém prvním mezinárodním impro festivalu v Nancy, po více než třech letech hraní.
V Chicagu mě proto překvapilo, že tam se i naprostí začátečníci učí improvizovat rovnou na longformě Harold. Rozhodl jsem se to vyzkoušet se svými studenty – i se začátečníky úplně přeskočit shortformy – a tady jsou výsledky mého ročního experimentu.
Harold ze shora a z boku
Longforma Harold začíná tím, že si herci vezmou jedno slovo od diváků jako inspiraci. Během následujících 25 – 30 minut se odehrají tři části neboli beaty, ve kterých se střídají skupinové (non)verbální hry a scény o dvou hercích. Struktura Harolda vypadá takto:
Skupinové hry jsou abstraktní, často hodně pohybové, jde v nich o energii a radost ze hry spíš než o logiku. Divák ani herci jim nemusí rozumět, ale musí je bavit.
Scény o dvou hercích jsou naopak konkrétní, uzemněné, hrají v nich postavy, které mezi sebou mají vztah, herci ví, kdo jsou, kde jsou a co chtějí a postupně budují dramatickou situaci. Divák i herci by těmto scénám měli rozumět, a taky by je měly bavit.
Povedený Harold drží pohromadě jako ucelené představení díky tomu, že skupinové hry i scény se dotýkají jednoho tématu, které herci objevili, když si v otvíráku hráli s inspirací od diváků. Harold tedy může být „divadelní analýzou tématu“, kdy herci zkoumají jedno téma z mnoha různých perspektiv – očima různých postav, zasazené v různých prostředích či epochách, na pozadí různých žánrů.
Téma „zdraví“ tedy chvíli sledujeme ve scéně učitele, který dostal za úkol vyučovat sexuální výchovu a neví si s tím rady, v zápětí ve scéně dvou bakterií plánujících invazi do ledvin, potom vidíme dva parašutisty base-jumpery, kteří se chystají na další nebezpečný seskok, ve skupinové scéně vidíme abstraktní obrazy, které připomínají tep srdce a proudění v žilách, ve druhém beatu vidíme hlavní postavy ze všech tří příběhů v nových situacích, v další skupinové scéně vidíme zpomalený obraz hromadné autonehody na D1 a na závěr se všechny příběhy propojí. A někdy nastane i to kouzlo, že celý kus má nejen téma, ale nakonec nalezne i celkové vyznění, poselství. Ale s tímto kouzlem není dobré počítat pokaždé.
Střídání těchto dvou základních částí – abstraktních skupinových scén a konkrétních párových scén – je pro mě hlavní důvod, proč tuto longformu hrát a trénovat. Improvizátor totiž musí vládnout oběma světům. Musí se umět zanořit do skupinového podvědomí a iracionality, kdy nepřemýšlí, je jen naprosto soustředěnou, rychle reagující šelmou ve smečce, která hledá hru, a zároveň musí umět přepnout do scén o dvou hercích, kde je potřeba vědomě budovat svou postavu, prostředí, vztah a příběh, a kde „režisérský“ mozek běží na plný výkon.
Z tohoto pohledu je Harolda možné nakreslit takhle:
Harold rozvíjí jak hravost, napojení na skupinu a nepřemýšlení, tak i hraní postav, schopnost pamatovat si všechny detaily a přemýšlení, co situace a příběh potřebuje.
Letos jsem empiricky ověřil, že po roce pravidelného tréninku je možné dojít se skupinou začátečníků až k Haroldu. Jejich představení, kdy už mu byli vydáni sami napospas, byl pro nás všechny velký zážitek.
A takhle letošní rok shrnují studenti:
“S Haroldem jsme se seznámili ve druhém semestru a celý ten semestr jsme spolu strávili. Harold je někdy náročný, zkouší všechny mé improvizátorské schopnosti, ale zároveň mi je pomáhá rozvíjet. Hodně jsem se toho od něj naučila. Především vnímat scénu nejen očima hereckýma, ale také očima diváckýma a režijníma, a využít tak možnost do scény vstoupit, obohatit jí, posunout nebo ukončit. Nesmírně mě na Haroldovi baví, že je to kolektivní typ, učí mě být jistou součástí hereckého celku, která nenechá ostatní na holičkách.”
“V druhom semestri som si začala impro užívať ešte viac, ako v prvom. Bezbrehá sloboda. Harold ako forma má skvelý priebeh a dodáva celej improvizacií parádne grády!”
“Především daleko větší soustředění se, zpomalení a vnímaní celé hrací skupiny jako jednoho celku. Harolda hrajete všichni, co jste na place, a i když zrovna nejste přímo na scéně, tak je třeba zapojit svůj režisérský um a přemýšlet, kam by šla daná situace posunout, co tomu chybí, jaká postava, jaký zvrat, jaké tempo…? Je třeba být tedy neustále nacítěný na zbytek skupiny, vnímat vše, co se tam odehrává, a být připravený reagovat na jakýkoli – byť sebemenší – impuls. Také jsem si tímto rozšířil znalosti v budování příběhu, zvýšil svůj cit pro střih a tvorbu funkčních postav, které mají jasné chtění a slabosti, se kterými jde v příběhu dále pracovat.”
“Improvizace je neoddalovat nevyhnutelné a nabíhat si na vidle. Improvizace je vybrat ze všech variant tu nejméně pohodlnou a pak se v ní porochnit. Improvizace je házet si klacky pod nohy a padat přes ně.”
“Bylo to moje úplně první setkání s improvizací a jsem moc vděčná, že jsem narazila hned na Václava. Učím se být v daném okamžiku plně vědomá a vnímat opravdu jen to, co se děje na scéně… napojit se na ostatní a věřit jim. Hlavně se ale pokaždé těším na další setkání a na spoustu srandy.”
(fotky Jan Jakub Šalomoun)