V souboru My kluci, co spolu chodíme zkoumáme freeformovou improvizaci. Tedy naprostou svobodu v rámci vymezeného času na jevišti, bez struktury, bez předem domluvených pravidel, bez zadání od diváků. Studenti mě požádali, abych pro ně udělal dílnu právě na toto téma. Jak ale trénovat svobodu? Jak učit lidi, aby si dělali, co chtějí? Jak studovat něco, co nemá pravidla?

Naštěstí nejde jen o svobodu. Ve freeformách je hlavním zádrhelem, že je třeba být svobodný tak, aby se na to diváci vydrželi dívat. Nestačí improvizátorské principy, protože freeformy nedrží žádná struktura (improligový zápas, dramaturgie kategorií v improshow, struktura longformy). Z čeho tedy nějakou vnitřní strukturu vystavět, když jsme se záměrně všech struktur zřekli?

Přizval jsem ke spolupráci bratra Tomáše Wortnera, protože ve freeformách musíme pracovat s obecnými divadelními principy, které do toho mohl vnést díky svým zkušenostem s fyzickým divadlem. Jaké jsou tedy přísady lidské svobody na jevišti? Jak zařídit, aby se na ni dalo koukat? A jak je trénovat?

Freeformy jsou longformy, tedy dlouhé improvizace, při kterých hledáme nejen jejich obsah, ale i formu až za běhu, během představení. Zaměřili jsme na ně 3 workshopy a toto je shrnutí našich poznatků a zkušeností, jak freeformy trénovat. Improvizátor se stává režisérem, který musí z nadhledu sledovat mnohem více veličin, než co má běžně na starosti improvizátor ve scéně: nestačí přijímat a nabízet nápady a rozvíjet příběh.

Čas

První veličinou je čas a tedy tempo, trvání, opakování. Hodinová freeforma nemůže běžet stále ve stejném temporytmu, je dobré, když se střídají dlouhé scény s několika krátkými, rychlé scény s pomalými, když se některé situace opakují a vracejí jako refrén. Nestačí soustředění jen na obsah, tedy to, co se ve scéně děje, ale musí nás začít zajímat, jak dlouho scéna trvá, jestli se nedržíme dlouho ve stejném tempu a dynamice. Je třeba začít uvažovat jako skladatel, komponovat freeformu z pasáží různé kvality: potichých, gradujících, i hlasitých refrénů, krátkých staccat a dlouhých ploch. 

Prostor

Další veličinou a kvalitou, se kterou v divadle nutně nakládáme, je prostor. Odehrává se všechno stále na jednom místě jeviště? V další scéně je třeba se posunout. Kde je fokus herců i diváků? Je třeba s ním pohnout. Anebo ho rozdvojit (splitscreen). Kolik je lidí na scéně? Improvizátor se musí naučit uvažovat jako malíř či fotograf – komponovat obraz vizuálně, horizontálně, vertikálně i v hloubce jeviště, v jednotlivých plánech, využívat mizanscénu, tedy významy, které v sobě samotná kompozice nese. Sledovat linie. Inspirovali jsme se u mistrů, aby improvizátoři svá těla začali vnímat jako součást obrazu.

Toto je Carravagiova kompozice…
… a toto jsou kompozice ze závěrečných představení našich studentů.

Příběh

Divadlo nemusí vypadat jako televizní seriál, ve kterém spolu postavy něco řeší. Příběh se může pohybovat na škále mezi abstraktním a konkrétním, ne vždy musí divák všemu rozumět, někdy můžeme na scéně objevovat hru, která ještě nemá jasný význam – a přesto je úchvatná. Improvizátoři mohou žonglovat s různými atmosférami a náladami příběhů, nebo rovnou sáhnout po známých žánrech příběhu: detektivka, telenovela nebo western okamžitě nabízí velmi odlišné výrazové prostředky.

Výrazové prostředky

Dostáváme se k tomu, co vlastně na scéně můžeme dělat. Stále se mluví? Proč chvíli nehrát v tichu? Nebo jenom dělat zvukovou kulisu. Dlouho se abstraktně hýbeme? Vypravěč by mohl vše zarámovat slovy. Po dlouhé skupinové scéně chci slyšet monolog – za herce, nebo za postavu. Hrajeme stále civilní postavy? Chci vidět karikatury. Ujel si kolega na své komické karikatuře? Chci slyšet banální dialog plný uvěřitelných emocí. Sledujeme stále nějaký příběh? Zastavme se na chvíli v čisté hře. Hraju jen postavy? Ať je ze mě chvíli rekvizita nebo neviditelný pozorovatel.

Improvizátor ve freeformách musí být hercem, režisérem i dramaturgem – divadelníkem každým coulem. To je cena za svobodu, kterou na jevišti má. A všechny divadelní principy, veličiny a kvality musí vnímat a pracovat s nimi, jako když DJ ovládá basy, středy i výšky, rytmus, tempo, hlasitost a dynamiku svého setu a vybírá písničky různých žánrů. Teprve když zná všechny šavle na svém mixpultu, může být opravdu svobodný.

Takže improvizátoři, kteří se chtějí koupat ve freeformách, mohou svobodu trénovat tím, že se učí objevovat kvality divadla a hrát si s nimi, plavat si v nich, sjíždět jejich vlny. Stále objevovat nové možnosti divadla – ne jen divadelní improvizace, ale divadla – aby nezůstávali jen u koupání v tůňce. A díky tréninku se v oceánu svobody neutopí. Možná.

(pro další čtení doporučujeme Anne Bogart: Viewpoints / Úhly pohledu)

Václav a Tomáš Wortnerovi

Zajímá tě, co všechno dělá Tomáš? Koukni na www.tomaswortner.cz