Výlet na mezinárodní improvizační festival TILT v září 2019 byla naše první cesta s klukama za hranice a výrazně severněji i východněji, než naposledy do Ostravy. Když píšu s klukama, myslím s Andrejem a Lukasem, Šimon zůstal doma. Festival se konal v centru Tallinnu, v kostele sv. Kateřiny – Katariina kirik – což byl jednoznačně nejvíc boží prostor, kde jsme kdy hráli.
Za kostelem jsme objevili popelnice a u nich hezké rákosy. Bylo to jasné znamení, že je musíme vzít na jeviště.
Naše představení “The Bohemian Tragedy” s námi na klávesy hrál geniální Phil Lunn z Anglie. Estonský divadelní kritik Lannart Peep o představení napsal:
Představení zkoumalo naprosto svobodnou improvizaci bez předem definovaných struktur, zaměřovalo se především na fyzikalitu a pohyb – byl to jeden z mých nejsilnějších divadelních zážitků v letošním roce.
Fyzická improvizace dvou mužů, vysokých a tělesně extrémně plastických, a jednoho malého, byla výrazná velkou dávkou vzájemné důvěry a připravenosti přijmout a rozvinout nabídky druhých. Během improvizace se rozdílná povaha mužů proplétala s dynamickým narativem, charakterizovaným vzácným smyslem pro ansámbl. Hráli lehce a s radostí, využívali svých fyzických charakteristik: šplhali na sebe, plazili se skrz nábytek, atd. Stejně svobodně se pohybovali mezi stereotypními každodenními situacemi i abstraktní etiketou: jednou v rodinném vztahu, jednou řeší existenciální otázky. Tyto scény, více či méně propletené, byly pozoruhodně citlivé a autentické.
Celý článek si můžete přečíst v estonštině. Můžete se podívat na celé představení, nebo tady na krátký sestřih.
Kdybych někdy v budoucnu pochyboval o tom, jestli jsem vůbec byl šťastný tady na planetě, dávám si sem tuhle fotku jako důkaz, že někdy jsem fakt šťastnej byl.
Na festivalu jsem učil dva workshopy. Workshop Be a troublemaker jsem zaměřil na téma konfliktů mezi postavami na jevišti, ve druhém jsem improvizátory zasvěcoval do longformy The Metronome, kterou jsme v Praze vymysleli s Honzou „Jeseterem“ Labohým.
Sám jsem si ještě vyzkoušel hrát v muzikálu beze slov, který režírovala Tracy Smith z iO Theatre v Chicagu. Je to moc fajn formát, čistá radost ze zpívání bez nutnosti přemýšlet nad textem a rýmovat. Podařilo se mi sehnat krátký záznam, který ukazuje, že muzikálově rozezpívat se dá cokoli – i pláč.
Ze všech 11 představení, které jsme viděli, nás nejvíc bavila show skupiny Sedm žen v různém věku (7 Kobiet w Różnym Wieku), polské obdoby nás kluků v ženském vydání. Dokonce si během představení střihly naši scénu s prolézáním lavičky – takové bylo naše napojení. Dámy pořádají impro festival v Bydgoszczi, tak už se tam těšíme.
Zaujala nás ještě další tři představení:
- Dan & Ella, Francouz a Španělka, odehráli celé představení jenom ve dvou, skvěle napojení a uvěřitelní. Stále dokola rozehrávali jednu situaci, která pokaždé skončila jinak.
- Finští Doris Likes Everything se pustili do experimentu s kostýmy cirkusových akrobatů.
- Verbálně neskutečně rychlí ICC Theatre z Kodaně byli tak rychlí, že jsem měl po představení pocit, že mě celou půlhodinu neustále fackovali.
Poslední večer festivalu jsem měl narozeniny. Těžko si představit lepší závěr festivalu, než když mi o půlnoci 80 improvizátorů zpívalo k narozeninám…
Photos credit: Reio Raudheiding