(…nebo alespoň já)
Někdo sice říká, že improvizace je čirá radost, ale já jsem při prvních trénincích divadelní improvizace zažíval především strach. Mým cílem bylo scénu v podstatě jenom nějak přežít a moc se u toho neztrapnit. Měl jsem strach vstoupit do neznáma a nevědět, co se bude dít. Umocňovalo jej ještě to, že se to celé dělo veřejně, na pódiu, před ostatními herci a následně i před diváky. Často jsem si po odehrání scény ani nebyl schopen vzpomenout, co se vlastně všechno dělo a jak, kdo co říkal, proč jsem co udělal. Na scéně jsem jednal instinktivně, v jakémsi módu holého přežití.
Později – když jsem zjistil, že se scény přežít dají – jsem začal pociťovat strach z vlastní chyby a selhání, strach, abych ostatním nezkazil dobře rozehranou scénu, z toho, že na jevišti zamrznu a nebudu vědět, co dál. A že mě někdo bude hodnotit.
Po roce jsem dostal pocit, že tyto strachy zeslábly. Mohl jsem stát před lidmi a nevědět, co přijde, a už mi při tom tolik nebušilo srdce. Tělo si zvyklo. Cítil jsem na chvíli moment uvolněného soustředění a nově nabytou svobodu. Mohl jsem si hrát.
Bohužel, tento moment brzy skončil, záhy se objevil nový strach, nové omezení svobody – začal jsem pociťovat touhu své první úspěchy opakovat. Přestalo mi stačit jenom přežít a neztrapnit se, najednou jsem chtěl být na jevišti produktivní, dobrý, nebo rovnou nejlepší. Opět to byl jenom převlečený strach z chyby a selhání: jako zkušený improvizátor už nesmím udělat chybu, nesmím zklamat spoluhráče a diváky. A v té chvíli jsem opět přestal být uvolněný a svobodný. Je snadné si na improvizační úspěchy zvyknout a očekávat od sebe pořád stejný výkon. A cítit frustraci, když se nedostavuje.
Kde se v divadelní improvizaci vlastně bere tolik strachů? Nejde přece o život, nejsme gladiátoři. (A to i přesto, že jsem byl sám svědkem toho, jak jeden improvizátor své kolegyni na scéně nechtěně zlomil tři žebra.) Proč tedy cítím strach, i když na jevišti – na první pohled – nejde vlastně o vůbec nic?
Z čeho mají lidé strach
Začal jsem si číst výzkumy z evoluční psychologie a neurobiologie a jistil jsem, že se není čemu divit. Divadelní improvizace se totiž dotýká nejhlubších lidských strachů: strachu z neznáma, strachu z negativního hodnocení, strachu ze selhání a strachu být pozorován cizími lidmi.
Strach z neznáma je pravděpodobně základní lidský strach, nevyžaduje, aby se jej dítě naučilo, na rozdíl od strachu z bolesti, smrti a ostatních strachů. Děti se bojí neznáma, tmy a hadů daleko dříve, než prokazují známky pochopení smrti nebo strachu ze smrti.[1]
Mezi tři základní lidské strachy patří strach z negativního hodnocení ostatními.[2] „Během evoluce se vyloučení ze skupiny rovnalo rozsudku smrti, a proto si lidé vypěstovali mechanismy obzvláště citlivé k sociálnímu vyloučení.“[3] Proto máme takový strach ze selhání a neúspěchu a takovou touhu sbírat ocenění a pochvaly.
Strach být pozorován cizími lidmi se během evoluce vyvinul proto, že tato situace byla také často spojena s ohrožením života. „Pro Homo sapiens v pozdním Paleolitu mělo s větší pravděpodobností negativní důsledky, když si ho prohlížela velká skupina neusměvavých nepříbuzných příslušníků stejného druhu.“[4] Stát na jevišti před cizími lidmi a nechat je, aby se na mě dívali, je pro lidi se sociální fobií noční můrou. Největší strach mají ze situací, kdy se na ně druzí dívají, jsou středem pozornosti a kdy mají mluvit před skupinou – což je přesná definice toho, co improvizátoři dělají dobrovolně.
Vypadá to, že o nic nejde, ale dovolit si selhat před lidmi, to znamená překonat hluboce zakořeněné strachy. Touha uspět bývá silnější.
Asi po dvou letech trénování improvizace se v naší skupině zvedl odpor proti nově přijímaným nováčkům bez zkušeností s improvizací, protože byli stydliví, na scéně nejistí a dělali „základní improvizační chyby“. Chtěli jsme s nimi přestat ztrácet čas a hrát jenom se zkušenými, abychom konečně mohli začít dělat improvizaci na úrovni.
Uvědomil jsem si, že za tím byl opět strach z chyby a selhání (které by způsobil nezkušený partner) a strach vstupovat do neznáma. Jednoduše jsme chtěli hrát s těmi, se kterými byl úspěch zaručen a riziko eliminováno. Došlo mi, že touha hrát jen s dobrými improvizátory jde přímo proti základnímu principu improvizace, že vlastně chceme méně improvizovat, méně vstupovat do neznáma a více vyrábět povedené scény. Pochopil jsem, že pokud nepřijmu chybující partnery, nepřijmu ani svého chybujícího Václava.
A pokud nepřijmu své vlastní chyby, pokud se budu snažit vypadat lepší, než jsem, nikdy nebudu schopen se na jevišti uvolnit a tudíž se ani uvolněně soustředit. Natož z toho mít radost.
Takže se učím chybovat.
[1] Carleton, R. N. (2016). Into the Unknown: a review and synthesis of contemporary models involving uncertainty. Journal of Anxiety Disorders, 39, 30–43.
[2] Reiss, S. (1997). Trait anxiety: it’s not what you think it is. Journal of Anxiety Disorders, 11, 201–214.
[3] Ackerman, J. M., Huang, J. Y., & Bargh, J. A. (2012). Evolutionary perspectives on social cognition. In: S. T. Fiske, & C. N. Macrae (Eds.), The handbook of social cognition (pp. 451–473). Thousand Oaks, CA: Sage.
[4] Bracha, H. S. (2006). Human brain evolution and the “Neuroevolutionary Time-depth Principle:” Implications for the Reclassification of fear-circuitry-related traits in DSM-V and for studying resilience to warzone-related posttraumatic stress disorder. Progress in Neuro-Psychopharmacology & Biological Psychiatry, 30, 827–853.