Občas na scéně vidím improvizátory, kteří se rozhodnou hrát stereotypní postavu, většinou Roma nebo homosexuála. Když se rozhodnou ztělesnit Roma, prokládají své repliky slovy „more“ a „gadžo“, snaží se něco odnést do sběru, když hrají homosexuála, začnou podivně intonovat a snaží se někomu pohladit zadek.
Přemýšlel jsem o tom, co mi na těchto scénách a způsobu hraní vadí.
Jsem zastánce svobody na jevišti. Myslím si, že jeviště a divadlo je prostorem, kde můžeme být svobodnější než v civilu, protože v roli mohu říkat i věci, které bych sám za sebe neřekl.
A přesto mi scény se stereotypními postavami vadí.
V Americe jsem zažil snahu o puritánskou korektnost na jevišti. Improvizátoři řešili, co a o čem by se hrát nemělo, abychom se někoho z diváků nedotkli. Neměli bychom hrát lidi s postižením, ani s nějakou nemocí, protože nikdy nevíme, kdo sedí v hledišti a koho bychom se mohli dotknout.
Cítil jsem, že se takhle u nás v Evropě omezovat nechci, že chci hrát člověka na vozíku nebo diabetika – svoboda umělce pro mě má větší hodnotu než ohleduplnost, snaha se nikoho nedotknout. Nakonec, divadlo se lidí má dotýkat.
Tak proč mi stereotypní postavy vadí?
Důležitější než koho herci hrají, je podle mě jak je hrají.
Když jsem se připravoval na přijímačky na DAMU, řekl mi bratr: „Hlavně se nepouštěj do žádných velkých hereckých akcí.“
V kontextu improvizace to znamená hraj postavy, které jsi schopen zahrát plasticky. Dlouho jsem se nepouštěl do ženských rolí, protože jsem věděl, že bych hrál jenom klišé a recykloval stereotypy. Viděl jsem několik scén, ve kterých se ženy pokoušely hrát mužské postavy, ale většinou dokázaly jen pít pivo a koukat se na fotbal, a mluvit při tom jenom o pivu a o fotbalu. Podle mě to více vypovídalo o jejich improvizátorských schopnostech, než o mužích.
Jsem pro to, aby improvizátoři hráli Romy, Rusy, Němce, sexisty, lidi na vozíku, gaye a lesby, ale nesmí se spokojit se s tím, že sklidí potlesk publika, když poprvé udělají „přiteplený“ hlas. Pokud jsem dostal nápad, pokud ke mně přišel impuls hrát homosexuála, musím to přijmout a vzít do hry, nesmím se zastavit po prvním gagu, ale naopak se snažit vytvořit plastickou postavu, s jejími silnými a slabými stránkami, touhami, přáními, strachy a smutky.
Pokud k tomuto improvizátor směřuje – a ne jen k osobnímu zisku levného vtipu, kterému se pár diváků vždycky zasměje – tak je to přesně ta odpovědnost, kterou svoboda na jevišti vyžaduje.
Líbí se mi, že si německá kapela Rammstein dovolí hrát v klipu Deutschland esesáky, a oceňuji to proto, že ve stejném klipu hrají i vězně v koncentráku. Cítím z toho potřebu vyjádřit se ke své identitě, k tématu viny a oběti. Takže pokud improvizátor cítí nutkání vyjádřit se k nějakému tématu, budu se moc rád dívat, jak to dělá z pozice křesťana, rasisty, černocha, Čecha nebo Vietnamce. Ale pokud bude jenom přehrávat stereotyp, budu se za něj cítit trapně, protože je to sobecké (levný fórek) a navíc tím ukazuje, že neměl – nebo nechtěl mít – na víc.
A to je pro improvizační divadlo problém. Improvizační herci se na rozdíl od klasických herců neučí texty, nezkouší, nepracují na svých rolích. Tuto nepřipravenost proto musí vyvážit poctivou prací, soustředěním a kondicí na jevišti. Musí být o krok dál před diváky, více vnímat, lépe poslouchat, více vidět, více si pamatovat, dělat chytřejší rozhodnutí a ne levné gagy, které dokáže udělat kdokoli po dvou pivech.
Je výhodné, když specifikum dané postavy není zároveň tématem scény. Improvizátoři vědí, jaká je past hrát pekaře, který je v pekárně, peče chleba a mluví s kolegou pekařem o pečení chleba – je těžké se v této scéně někam dostat. Zajímavější je být pekař, který na zaoceánském parníku drhne palubu a mluví o tom, že si chce v Americe otevřít filmové studio.
Scéna o diabetikovi nesmí být jenom o tom, že si píchá inzulín. Diabetik není jenom diabetik. Heterosexuálové se nezabývají celý den jenom sexem, proč by to měli dělat homosexuálové? Scéna, ve které dva gayové řeší, kam pojedou na výlet nebo jestli podat výpověď v práci – nebo cokoli jiného z jejich života – má větší šanci, že se dostane k něčemu zajímavějšímu než k prvoplánovým stereotypům.
Pokud se na jevišti chcete vyjádřit k tématu menšin nebo života lidí se specifickými potřebami, máte plnou svobodu, udělejte to naplno. Chci to vidět. Ale nezůstaňte u prvního stereotypu, nezastavte se u prvního gagu. Chtěl bych na scéně někdy vidět Rusa, který zrovna nepije vodku.
Hrajte nacisty, komunisty a diktátory, to vše je naše součást, každý to má v sobě – nebo alespoň v rodině – takže jestli chceme hrát o tom, jací jsou lidé, musíme hrát o tom, jací jsou se vším všudy, ničemu se nemůžeme vyhýbat. Nebojte se náročných témat, necenzurujte svůj impuls. Cenzurovat se proto, abych se někoho nedotkl, je podle mě nejhorší varianta – improvizátoři musí být svobodní. A odpovědní.
(… a na všechny tyto úvahy ve chvíli, kdy vkročíte na jeviště, zapoměňte.)