„Divadlo nikdo dělat nemusí,“ říká Jana Pilátová, moje profesorka na DAMU. Ekonomické, sociální a vlastně jakékoli jiné dopady toho, jestli se odehraje nebo neodehraje nějaké představení, jsou prakticky mizivé. A když se vezme v úvahu něco tak prchavého a neuchopitelného jako je impro, může člověka přemoci pocit, že se ve světě nestane opravdu prakticky nic. Že je to zkrátka úplně jedno, jestli nějaké představení vznikne, jestli na sobě herci pracují a jestli přijdou lidi, nebo ne.
Stojí to tedy za to úsilí pořád ještě dělat divadlo? Nebo prostě jenom žijeme v tak zhýčkané době, že si můžeme dovolit dělat divadlo díky tomu, že nemáme nic podstatnějšího na práci?
Tyhle pochyby mohou občas přemoci divadelníka i improvizátora. Mě minimálně občas přemáhají. Vzpomněl jsem si na ně ve chvíli, kdy jsem se v Lyonu postavil na jeviště římského divadla. Zvenku jsem oplocených antických divadel viděl několik, ale tady jsem se mohl poprvé volně projít po jevišti i hledišti.
Byl jsem úplně unešen tímto do očí bijícím důkazem, že lidé potřebovali dělat divadlo po tisíciletí a už před 2033 lety si kvůli tomu dali tu námahu a postavili tento kamenný kolos pro 11 000 diváků.
Najednou se mě zhostil pocit klidu, že všechno už tady bylo, jenom to stále znovu objevujeme, zpochybňujeme a zpřesňujeme. Ptát se po smyslu divadla by bylo jako ptát se, jaký má smysl běhat, zpívat nebo malovat. Máme nohy, tak běháme, máme hlasivky, tak zpíváme a máme oči, takže nás zajímají tvary. A děláme divadlo, protože jsme lidé.
Můj zážitek na jevišti římského divadla pokračoval. Zkoušel jsem hlas, překvapilo mě, jak dobře sám sebe slyším. Kamarád si sednul do poslední řady a rozuměl mi každé slovo, nemusel jsem křičet ani tlačit do hlasu.
Vnímal jsem, jak mi půlkruhové hlediště otevírá gesta a rozšiřuje pozornost – antický herec asi musel hrát pro všechny, pro ty na levo, vepředu i v pravo – a posiluje výraz, jako by herec před takovýmhle publikem byl více vydán napospas, a tudíž se musel více opřít do výrazu. Představoval jsem si, jaké to muselo být, hrát v tomto půlkruhu pro 11 000 lidí, z nichž každý viděl perfektně na jeviště i na všechny ostatní diváky, což dává pocit semknutosti celého obecenstva.
Jednou bych chtěl zakusit na vlastní tělo, jaké to je hrát v takovém divadle.