Před dvěma lety jsme se byli s Jeseterem, kolegou z Bafni, projít po kopcích na Zakarpatské Ukrajině. Nakonec jsme dojeli nočním lehátkovým vlakem do Lvova, a když jsme se tak courali tím pěkným městem, dostal jsem pocit, že se sem ještě vrátím kvůli nějakému byznysu. Žádný konkrétní byznys plán mě ale za celý den nenapadl a pak jsme nastoupili do autobusu, ve kterém stevardka v tom autobuse místo čaje, kávy nebo čokolády cestujícím roznášela vodku, gin nebo whisky.

Cesty páně jsou ale nevyzpytatelné. V Chicagu jsem v divadle potkal Viktorii, první Ukrajinku, která se vydala studovat improvizaci do iO. Zažívala stejně jako já kulturní šok z toho, že se musí chodit převlékat na záchod. Jednou se mě po představení před divadlem zeptala, jestli bych do Lvova nepřijel udělat dílnu improvizace a já jsem řekl, že ano, a dál už jsem nad tím nepřemýšlel.

A najednou sedím v autobuse do Lvova a říkám si, co je to za úlet, že jedu učit improvizaci na Ukrajinu.

Divadelní improvizace je na Ukrajině úplně mladá, Viktorie je z první generací improvizátorů, sama začíná učit a potřebovala ode mě impuls, aby se její studenti posunuli od shortforem směrem k longformám. Takže jsem asi jako první zahraniční lektor ve Lvově vedl tři dílny pro šestnáct ukrajinských pionýrů improvizace.

  • Be physical: play with object and the environment
  • Be a troublemaker, fuel the scene
  • Creating lonform characters and how to keep them throughout the scene

Po dílně jsem se ukrajinských pionýrů improvizace zeptal, na co nového si přišli:


A na co jsem přišel já?

Před měsícem jsem v Bordeaux zjistil, že divadelní improvizace je univerzální jazyk, kterým se můžeme dorozumět beze slov. Na Ukrajině jsem zjistil, že mluvené jazyky univerzální nejsou, a to i když slovům rozumíme.

V horách Zakarpatské Ukrajiny před dvěma lety jsme si jednu noc u ohně povídali se dvěma bači, oni na nás rusínsky a ukrajinsky, já na ně rusky, protože češtině moc nerozuměli. Už byla válka, tak jsem se radši chtěl ujistit, že je to v pořádku. „Vždyť je to jedno jak mluvíš, rusky nebo ukrajinsky, hlavně, že si rozumíme,“ řekl mi bača.

Ve Lvově ale ruština vadila. Vypadalo to, že si ani neobjednám. Není se čemu divit, je to jazyk vojáků na dovolené, kteří na východě střílí na ukrajinské vojáky. Ale já jsem byl v kavárně a chtěl jsem si objednat. Číšnice musela z mého akcentu slyšet, že nejsem Rus, tudíž ani ruský voják. Přesto rozumět nechtěla. Zkusil jsem proto angličtinu. Té ale nerozuměla opravdu.

Od té doby jsem se na ulici bál mluvit – je to zvláštní, ukrajinštině je rozumět, je bližší češtině než ruština, ale odpovědět, nebo se něco zeptat, to jsem se vystavoval riziku, že to řeknu rusky. Už jenom když jsem řekl, že jsem ve Lvově, Viktorie mě hned opravila, že Lvov je ruský výraz pro Lviv, takže ať Lvov určitě neříkám a říkám Lviv. Lvov je sice i český a polský výraz, ale to jde v čase války stranou.

Touha Ukrajinců vymanit se z ruského vlivu je patrná i v taxících Uber.

Bydlel jsem u improvizátorky Katji, která byla na všech mých dílnách, a s ní jsem se rusky bát mluvit nemusel. Ona je totiž ruskojazyčná Ukrajinka z východu, přímo z Luhansku, hlavního města dnešní proruské separatistické republiky a zároveň válečné zóny. Katja před válkou utekla do Lviva (zní to divně, co?), ale její rodiče tam zůstali. Na návštěvu za nimi nejezdí, po dlouhé cestě musí člověk procházet mnoha vojenskými check-pointy. Telefonovat je snazší.

Ve Lvivě se bojí mluvit rusky, ve vlastní zemi se bojí mluvit mateřštinou. Ale spolu v kuchyni jsme mohli. Pili jsme čaj a poslouchali Leningrad. Ptala se mě, proč Češi nemají rádi ruštinu. Mluvili jsme o roce 1968, nic o něm nevěděla. Ruština není zlá, to jenom ruská politika. A taky ta sovětská.

Z okna kuchyně jsme měli krásný sovětský výhled:

Jedna Američanka po válce vyčítala V. E. Franklovi, který přežil Osvětim, že své knihy nadále píše německy, „jazykem Adolfa Hitlera.“ „Máte v kuchyni nože?“, zeptal se jí Frankl. Když odpověděla, že ano, zatvářil se Frankl naprosto zděšeně: „Jak můžete nadále používat nože, po tom, co je tolik vrahů použilo k tomu, aby jimi bodali a vraždili své oběti?“

Nůž za to nemůže.

Na Ukrajině jsem se snažil naučit co nejvíce slov ukrajinsky. Mateřština je jako nůž – otevírá cestu do lidských srdcí. Dokonce i sovětsky nepříjemná pokladní na hlavním vlakovém nádraží roztála, když jsem jí řekl дякую.

Viktorii дякую, že to celé zařídila, Katje спасибо za přespání a své ženě danke, že mi mé výlety toleruje.

Brousím si nože, protože jsou potřeba. Na stavbu mostů a hojení ran. Když to nepůjde noži, mohou se hodit univerzální nože, třeba divadelní improvizace. To by mohl být ten byznys.