V létě 2016 jsem s pěti spolužáky z DAMU vyrazil do Kolumbie zkoumat, jak bude divadlo fungovat mezi lidmi, kteří nikdy žádné divadlo neviděli. Jeli jsme do městečka Guadalupe v provincii Santander, kde to do nejbližšího kamenného divadla mají 10 hodin autobusem po sebevražedných horských cestách.
Ve dvoutisícovém městečku Guadalupe v provincii Santander jsme strávili 14 dní, a já jsem dostal jsem za úkol vést v katolické škole dílny improvizace ve španělštině. Dílny trvaly dva týdny, dopoledne pro studenty, a odpoledne pro jejich učitele a učitelky jeptišky.
Studenty impro bavilo, to jsem očekával. Jednoznačně ale chytlo i jeptišky, a hry a cvičení se mezi nimi šířily po klášteře, a to i mezi těmi, které na moje dílny nechodily. Jednou jsem je přistihl, jak hrají “Stleskávání” při čekání na modlení před obědem:
Naučil jsem kolumbijské jeptišky improvizační cvičení “stleskávání”. Jeptišky to chytlo natolik, že to hrály samy od sebe při čekání na modlení před obědem.
Po dvou týdnech dílen jsem se svými studenty udělal představení, ve kterém si poprvé před lidmi vyzkoušeli několik shortforem, od “Vyprávěné” po “Tisíc způsobů”, a vystupovali tam studenti dohromady s jejich učitelkami. Dokážete si představit, že naskakujete do scény ke své učitelce na základní škole?
Léto 2016, Guadalupe, Santander, Kolumbie
Abychom se před místními studenti nějak uvedli a nalákali je na naše dílny, nazkoušeli jsme vlastní autorské představení Caza Casasueňos ve španělštině. Musím uznat, že zájem studentů byl velký, 300 diváků není v Kolumbii žádný problém.
Představení jsme pak po Kolumbii (Bucaramanga, Barichara, San Gil, Bogotá) odehráli 11 krát, takže jsme si denně opakovali Tetris při balení auta na našem roadtripu.
Na katolickou univerzitu v Bucaramanze mě pozvali ještě jednou, potom, co náš projekt skončil, abych pro jejich studenty udělal víkendovou dílnu divadelní improvizace. Studenti po dvou dnech odehráli představení, kde se dotýkali mnoha katolických tabu, protože jsem je celý víkend vedl k tomu, aby brali do hry první impuls, necenzurovali se a nechodili kolem horké kaše.
Cenzura a katolická tabu byla velkým tématem i u našeho vlastního představení. Vedení university se nás ptalo, jestli v představení nemáme nějaké citlivé scény. Přiznali jsme, že v jedné scéně si Olga a Isabel dají pusu. Vedení školy nám tuto scénu zakázalo. Doma bychom na to nepřistoupili, ale jiný kraj, jiný mrav, a nechtěli jsme rušit představení kvůli jedné puse, zvlášť když nás univerzita hostila. Inkriminovaná scéna na místě přesto fungovala velmi dobře. Když se Olga přibližovala k Isabel a bylo jasné, k čemu směřuje, zašeptala Isabel „Aquí no se puede…“, tady se to nesmí, a sálem se rozezněl smích studentů, kteří to pochopili. Byli jsme na jedné lodi.
Když už jsem vyrazil do Kolumbie, věděl jsem, že budu chtít vylézt na nějakou pětitisícovku. Měl jsem s sebou vybavení, ale více jsem toho před odletem naplánovat nestihl. V impru je důležité umět skočit na scénu a teprve po cestě vymyslet, co s tím. Stejný postup jsem uplatnil i u kolumbijských hor. Právě včas, poslední týden před odletem, jsem přes známé mých nových kolumbijských známých našel horského vůdce, se kterým jsme vylezli na sopku Nevado del Tolima. Dostali jsme se na ledovec, ale asi 20 metrů pod vrcholem nás pohltila bílá tma: naprostá mlha. Kdyby začalo foukat a zavály by naše stopy, nenašli bychom cestu zpět, tak jsme to otočili.
Obecně, celá Kolumbie pro mě byla o strachu a vnímání nebezpečí a práce s rizikem. Koho to zajímá, napsal jsem na to téma následující text.
————————————————————————–
„Je to naprosto bezpečné, a těm dětem by to mohlo změnit život. Nikdy neviděly žádné umění, natož divadlo, to by se jim strašně líbilo. Všechno bych Vám tam domluvila, auto by Vás vyzvedlo venku a pak vás zase dovezlo zpátky. O tyhle lidi se nikdo nezajímá a byla by to pro ně velká událost, že jim tam někdo přijede zahrát divadlo…“
Byli jsme z návrhu naší hostitelky Olgy nadšení.
„Jenom nás tam můžou zabít,“ řekla potichu Isabel, a přitom se na Olgu neustále usmívala.
„Tak my se ještě poradíme.“
Máme půl hodiny na to, abychom se rozhodli, jestli chceme hrát ve slumu pro matky s dětmi, které utekly před válkou.
- Vždyť Olga říkala, že je to naprosto bezpečné, a že ty děti budou z divadla úplně nadšené…
- A proč nás tam a zpátky musí vézt dodávka? Tam si netroufne ani policie. Vy jste bílí, tam jste pro všechny snadná kořist, chápete to? Tihle lidi už nemají co ztratit.
- Ale vždyť nás pozvaly matky přímo z té komunity…
- Ale kdo ve slumu doopravdy vládne? Nikdo si netroufne jedině na ty, co mají ochranu přímo od mafiánského bosse. Ale jak vysoko jsou v hierarchii matky, co nás tam zvou, to nevím. Neřekla bych, že dost na to, aby to všechny odstrašilo.
- Vždyť říkala, že je to bezpečný.
- Olga je investigativní novinářka. Psala reportáže i po tom, co jim Escóbar dvakrát odpálil v redakci bombu. Ona má úplně jinak posunutý vnímání nebezpečí, než vy.
- Mě to přijde jako dobrý nápad. Navíc, když tam budeme poblíž. Místo jednoho dne na pláži tam můžeme zajet zahrát a vidět to.
- Mě by se teda asi někde, kde se bojím, že mě během představení okradou, nebo zabijou, nehrálo úplně nejlíp. Čistě pocitově.
- Z hlediska záběrů do filmu by tohle prostředí bylo skvělé…
- Chtěli jsme hrát divadlo pro různé skupiny na různých místech. Takovéhle publikum jsme ještě neměli a už neseženeme, do slumu se jinak nedostaneme. Proto jsme sem přijeli, ne?
Jak to máme rozhodnout? Jak něco takového vůbec můžeme posoudit? Jsme úplně mimo. Neznáme místní poměry, a na základě názorů dvou Kolumbijek, které si vzájemně protiřečí, máme za 10 minut říct ANO nebo NE.
- Dobře, a jak velký je riziko, že nás tam zabijou?
- Ty se chceš kvůli divadlu nechat zabít?
- Nechci, ale tady jdeme vždycky do nějakého rizika. Už jenom ten let sem.
Od Turkish Airlines jsem měl zdarma prohlídku Istanbulu s večeří, na což jsem se těšil, protože jsem v Istanbulu ještě nebyl. Dva týdny před odletem se v Istanbulu na letišti před security odpálil terorista, dvacet mrtvých. Je to bezpečné, dvakrát procházet security kvůli večeři?
V noci před naším odletem obsadili Istanbulské letiště vojáci. Je to bezpečné přes Istanbul vůbec letět? Ruští vojáci nad Ukrajinou taky omylem sestřelili civilní letadlo. Naštěstí náš let zrušili a přebukovali nás přes Frankfurt s Lufthansou. Ordnung, Sicherheit. Ještě že máme Němce v tomhle světě tak blízko. Jestli teda v kokpitu nesedí podobný magor jako ten, co to s Germanwings poslal k zemi. Na to jsou i Němci krátký.
- A přežili jsme to. Pořád riskujeme. Třeba Bogotá.
Do centra jenom s tím, co nám můžou ukrást: kopie pasu a pár pesos. Kreditky umí okopírovat. Tamaro tady nefoť. Tohle je nebezpečná ulice. Až támhle za rohem. Ty máš prstýnek? Chceš kvůli němu přijít o celý prst? Viděl jsem, že místní holky si mobil schovávají pod kalhotky. 1, 2, 3, 4, 5. Jsme všichni.
- A přežili jsme to. Řekni mi jedinou věc, která tady byla bezpečná. Otázka je vždycky jenom, jak je to riziko velké. Vezmi si cestu do Bucaramangy.
Serpentiny. Motorky předjíždí zprava. Obří kamiony předjíždí zleva i v naprosto nepřehledných zatáčkách, označených curvas peligrosas. Projíždíme kolem dvou kamionů čelně v sobě. Z obou kabin řidičů nezbylo nic. Jeden byl idiot, ale ten druhý jel správně, ve svém pruhu, tak jako my.
Zamkněte všichni dveře! Tady nás můžou vykrást, když stojíme na červené. Tamaro, zandej ten foťák a zavři okýnko!
- Tady je to všude nebezpečný. Na obloze krouží supi. Nebo sedávají na střechách. Takže musíme pořád dávat bacha.
Dávat bacha na to, abych nikdy nepustil v baru z ruky svou skleničku, protože jinak mi do ní můžou nasypat drogy a pak se mnou objet všechny bankomaty za městem.
Dávat bacha na to, že pod kokosovými palmami se nesmí spát, protože padající kokos člověka zabije.
Dávat bacha na to, abych netancoval se zadanou holkou.
Nezapomenout, že v Guadalupe je voda z vodovodu kontaminovaná.
Nezapomenout se nastříkat repelentem. Nezapomenout si na noc utemovat moskytiéru. A věřit, že ty štípance po ránu jsou jen od komárů, co mají žlutou zimnici, proti té jediné jsem očkovaný. Věřit, že nedostanu ziku, chikungunyu nebo dengue. Dávat bacha a věřit.
- Takže nakonec jde jenom o to, jak je to riziko velký a proč ho podstupujeme. A jaký má smysl ho podstupovat.
Dobře, budeme hlasovat. Jdeme do toho, pouze pokud všichni za sebe řeknou ano. Jestli kdokoli řekne ne, odmítneme to.
- Ano.
- Ano.
- Ano.
- Ne.
Obrovská úleva. Byl bych řekl ano, ale už nic říkat nemusím. Oskar nás zachránil.