My synci, co spolu klusáme za slunci, v prosinci vystřelíme fotony, ať už jako částice či jak vlny, aby světlo zčeřilo celý sál, aby sálaly i zasněžené ženské sandály, aby oslněné zraky zasněných hledících zářily tím, co společně s námi zažijí.

Posvítíme si na stužky a stružky mezi námi. Zasvítíme si na to, co se nedá zopakovat, zderivovat, zdigitalizovat. Jako když se zhasne, světlo vyšumí a i bystrý synek žasne, že je dočista zmizelé. Ručka chňapne po světýlku a je tam stín. Svíčka si sosá vosk a uchlastá se. Jiskra křísne a je schlazená. Světlice prosviští – doztracena. Paprsek praskne. Žárovka splaskne.
Tak skončí i náš klučičí spektákl – nedá se svítit.

Ale o to víc, spíš, blíž jej zkus jak srpem sžít, lasem lapit, sítí zachytit!